Pojem „placebo“ už nejspíš slyšel každý z nás. Víte však, že existuje i jeho opak?
Nocebo efekt bychom mohli popsat jako zhoršení zdravotního stavu nebo zdravotních obtíží v důsledku negativního očekávání. Pokud například při podávání léku zmíníme, že se po jeho požití mohou vyskytnout nežádoucí účinky a daný člověk tyto účinky tedy očekává, nebo se jich dokonce obává, je zde daleko vyšší pravděpodobnost výskytu těchto účinků. Jednoduše řečeno, pokud nám někdo řekne „když si vezmeš tenhle prášek, bude tě pak po něm bolet hlava“, pocítíme bolesti hlavy s vyšší pravděpodobností, než kdybychom o tomto nežádoucím účinku nevěděli vůbec.
Nocebo efekt se však netýká pouze užívání léků, objevuje se snad v každé jedné oblasti našeho života. V oboru fyzioterapie se o něm poslední dobou hovoří poměrně často, hlavně ve spojitosti se strachem z pohybu. A ten se teď šíří zejména na internetu.
Mám pocit, že se v jednu chvíli na sítích roztrhl pytel s nejrůznějšími cvičebními programy zaměřujícími se na určitou „diagnózu“. Trendy se v průběhu času mění, takže jednou „frčela“ diastáza, pak pro změnu plochonoží a nyní mám pocit, že se pozornost upíná k „vadnému držení těla“. Poměrně nedávno sdílel jeden známý nejmenovaný trenér, kterého na Instagramu sleduje několik desítek tisíc lidí, fotku z autobusové zastávky, kterou sám pořídil a na níž stojí neznámý muž čekající na svůj spoj (pochopitelně neměl nejmenší tušení, že si jej někdo jiný fotí). Tuto fotografii následně sdílel na svém účtu a detailně na ní popsal, co všechno je z pouhého pohledu na postoj tohoto člověka špatně, jaké má daný muž zkrácené či oslabené svaly a jak jednoho dne bude trpět bolestmi pohybového aparátu. Na závěr si povzdechl, že takto bohužel dneska vypadáme téměř všichni a nebohému chlapíkovi doporučil (samozřejmě pouze v rámci toho příspěvku, osobně za ním nešel) jeden ze svých cvičebních programů. Tím si na něj prakticky udělal reklamu a tak trochu podprahově donutil jeho sledující si myslet, že jsou na tom podobně a měli by si tudíž jeho program také zakoupit, ať nedejbože nedopadnou jako on. Když odhlédnu od toho, jak šíleně neetické takové chování je, tak tento případ krásně ilustruje to, co má většina podobných programů společného: nepřímo vyvolat strach v potenciálních kupujících z toho, že dělají něco špatně a pokud si nechtějí nadále ubližovat, měli by si zakoupit daný produkt. A takových případů je, bohužel, spousta.
Svého času mi například do ordinace chodily vystrašené maminky pár týdnů či měsíců po porodu s tím, že na internetu četly, že mají pravděpodobně tu diastázu a bojí se teď jakkoli cvičit nebo se pohybovat, aby si ještě více neublížily. Na jednu stranu jsem ráda, že za mnou přijde člověk z vlastní iniciativy a se snahou něco změnit, na druhou stranu mě mrzí, že je to kolikrát právě z důvodu neopodstatněného strachu, který byl vyvolán náhodnou osobou na internetu, jejíž cílem je zejména prodat svůj produkt a vydělat peníze. Teď mě, prosím, nechápejte špatně, nemám nic proti cvičebním programům jako takovým, sama na svém účtu sdílím (a dále budu sdílet) různá videa se cviky, nicméně netvrdím, že jsou taková cvičení všespásná a že musí sednout každému. Já pouze sdílím to, s čím mám sama pozitivní zkušenost a co se mi osvědčilo v praxi, s vědomím, že by to třeba někomu mohlo pomoci. Mou motivací je vést lidi k pohybu, nikoliv vydělávat na jejich strachu.
Strach z pohybu ve Vás ale úplně stejně může vyvolat Váš lékař i fyzioterapeut, ke kterému docházíte. Někdy se může jednat jen o nevhodnou volbu slov, jindy dokonce i o cílené strašení, které by rozhodně ve snaze o empatický rozhovor mezi specialistou a jeho klientem/pacientem nemělo být na místě. Posuďte sami: kdybyste například měli imaginárního klienta s výhřezem ploténky a chtěli mu sdělit, jak by měl nyní vypadat jeho pohybový režim, zní to přecejen jinak, když řeknete něco ve smyslu „zaměříme se teď na jednodušší cviky, které budete provádět do bolesti a postupně budeme navyšovat zátěž, zároveň se teď pokuste omezit pohyby, které Vám způsobují velkou bolest, jinak dělejte všechno tak, jak jste zvyklý“ než doporučení ve stylu „klid na lůžku, pro nic se neohýbejte ani nic nezvedejte, jinak si ublížíte, nedělejte žádné prudké pohyby a celkově se prostě více šetřete“. Bohužel druhý případ je v našem zdravotnictví daleko častější.
Proč je tak důležité zvážit, jaká slova zvolit a jakým způsobem sdělovat danou diagnózu a další doporučení? Právě kvůli nocebo efektu. Pokud náš pacient nebo klient slyší, co všechno špatného by se mu mohlo stát a zároveň je ve stresu z toho, na co vše si musí dát pozor a v čem všem se musí omezit, logicky zde nastoupí pocit strachu. Často se mi stává, že se pak v ordinaci setkávám s lidmi, u kterých už pominula akutní fáze daných potíží, tudíž už necítí takové bolesti a byli by v klidu schopní se vrátit ke svým oblíbeným aktivitám, jenže se bojí. „Když on pan doktor říkal, že tohle nemám dělat, tak to radši nedělám“. Problém je ovšem ten, že se tento strach odbourává velice těžce. Úraz, náhle vzniklá bolest o vysoké intenzitě nebo naopak bolest chronická, dlouhodobá, jsou bezesporu traumatizujícími zážitky. Místo toho, abychom pacienty s takovými obtížemi podporovali a motivovali je k návratu do normálního života, je často bohužel svými nevhodně zvolenými slovy nebo doporučeními ještě více traumatizujeme do takové míry, že se už třeba budou bát tak nějak pořád. Sníží objem své pohybové aktivity, nebo pohyb vyřadí úplně, čímž se i výrazně sníží kvalita jejich života. A tady konečně máme ten negativní dopad nocebo efektu.
Stejně tak jako u výše zmíněných cvičebních programů – člověk díky ním velice lehce nabyde pocitu, že může cvičit jenom určité cviky určitou technikou, jinak si ublíží. Bohužel se tím tak připravuje o velké množství a variabilitu pohybů. Vezměte si, kolik různých pohybů musí naše tělo denně absolvovat. Jak už jsem zmínila v předchozím článku, náš organismus je vysoce adaptabilní a mnohdy toho zvládne více, než si dovedeme představit.
Na závěr bych ještě ráda podotkla jednu věc. Trochu se vrátím k příběhu s trenérem z Instagramu a jeho „diagnostice na ulici“. Myslím, že je tady na místě zmínit něco velmi důležitého – naše tělo v realitě nevypadá (a reálně ani vypadat nemůže) tak jako na stránkách anatomických učebnic. Všichni jsme svým způsobem asymetričtí a nedokonalí, pravděpodobně nikdy nedosáhneme toho, aby všechny klíčové části našeho těla, ať už se jedná o hlavu, ramena, páteř, pánev, kyčle, kolena nebo chodidla byly ve stejné výšce, měly stejnou úroveň rotace nebo na nich bylo rovnoměrné zatížení. A víte proč? Protože se na rozdíl od těch namalovaných panáčků v knize pohybujeme. Svým specifickým způsobem. Proto je naprostý nesmysl, aby pak někdo na základě fotky, na které například stojíme v pohovu, s odlehčením jedné nohy a ještě koukáme do telefonu nebo knížky, posuzoval, zda máme příliš odstáté lopatky, zda jsme moc prohnutí v zádech nebo nám padají kotníky dovnitř. A už vůbec ne, jestli nám tyto nedostatky způsobují (nebo budou způsobovat) bolesti.
Pojďme tedy prosím přestat démonizovat pohyb a ochuzovat naše tělo o to nejpřirozenější, co má. Pokud děláte aktivitu, která Vás baví a nic Vás při ní nebo po ní nebolí, tak prosím pokračujte. Nenechte si namluvit od lidí, kteří se Vám jen snaží prodat nějaký svůj produkt, že je s Vámi něco špatně a pokud nebudete cvičit podle nich, tak Vám hrozí výhřez ploténky, ochrnutí nebo podobné nesmysly.
A pokud si v nastavené pohybového režimu nejste úplně jistí, vyhledejte takového zdravotního specialistu, který Vás na Vaší cestě bude motivovat :).
Comments